Czech Journal

Jak opravdu funguje norský systém ochrany dětí Barnavernet? Komu v Norsku vlastně patří děti a je reálné vychovat ideální rodiče? Režisérka Ivana Pauerová nabízí v novém dokumentu cyklu Český žurnál nezaujatý pohled do zákulisí norského sociálního systému i dopadů jeho činnosti. Barnavernet je norský úřad na ochranu dětí, založený v roce 1992. Poskytuje pomoc dětem a rodinám v různých situacích od finanční pomoci, až po odebírání dětí. Stát skrz Barnavernet dohlíží na kvalitní dětství všech dětí. V posledních letech se však něco stalo a norský systém na ochranu dětí začal mít odpůrce po celém světě, včetně České republiky. Film zkoumá, proč i u nás Barnavernet vzbuzuje až takový zájem. Proč jsou Norové dobrovolně víc regulovaní státem a institucemi, než my v Česku. V Norsku lidé říkají, že stát je nejlepší kamarád. Jsou za omezení rádi a jsou spokojení, že stát rozhodne za ně. I proto jsou Norové dle výzkumu veřejného mínění skoro každoročně vyhlašováni za nejšťastnější národ na světě. Proč bychom my točili o Norsku, když je u nás tolik problémů? Máme největší počet dětí v kojeneckých ústavech v Evropě, odebíráme většinu dětí kvůli finanční situaci v rodinách. Ale pak na druhou stranu to, co se děje v Norsku, je problém každého vyspělého státu a týká se to všech nás v Evropské unii, protože nám to klade otázku o tom nejzásadnějším: Má být stát složený z rodin anebo má být stát jedna rodina?

Témata související s postavením mužů a žen se v české společnosti řeší na mnoha úrovních, v míře a intenzitě dříve naprosto nevídané. Během minulého roku se konalo veřejné slyšení o sexuálním násilí, o ženách ve vědě, objevila se první žaloba na platovou diskriminaci, vznikla nejedna reklamní kampaň založená na realističtějším zobrazování vzhledu žen, proběhla diskuze nad feminizací chudoby či jazykovými novotvary. Zároveň s medializací těchto témat vzniklo hned několik spolků a organizací, které se snažily vyvolávat diskuzi především na sociálních sítích. Dokumentace těchto spolků má nejen ukázat zákulisí jejich aktivismu (motivace, možnosti, teorie a praxe), ale poskytnout i odpověď na to, proč se tyto spolky staly terčem nenávisti paradoxně více, než výroky různých politiků v různých zemích. Druhou linkou filmu je dialog, vyvolaný performativními akcemi členek a členů feministických spolků.

Ve vypjatých společenských situacích, například v době voleb, se ukazuje evidentní rozdíl mezi venkovem a velkými městy. Režisér, žijící v Praze, se vrátil do rodné vesnice na Vysočině a zkoumá postoje a názory svých bývalých spolužáků. Jak oni vidí další vývoj společnosti? Společnost se rozdělila. A to nejen v České republice. Hraniční čára se často vede mezi venkovem a velkými městy: „Ve městech je to samý vegetarián, cyklista a transsexuál.“ „Venkované jsou pasivní a omezení,“ dozvídáme se z médií. Tomáš Kratochvíl je dokumentarista žijící v Praze, pochází však z vesnice na Vysočině. Ve filmu Spolužáci se vydává za těmi, s nimiž sedával ve školních lavicích. Jsou mezi nimi hodný a oblíbený neonacista, lesba, která pracuje v lese s motorovou pilou, dříč pohlcený svojí tesařskou firmou a bývalá učitelka, která dnes zastává funkci starostky. Společenská témata jsou zdrojem konfrontací, ale také absencí postojů. Někteří aktéři filmu politiku vnímají jako něco vzdáleného nebo jako svět sám pro sebe, kritika neonacismu je pojímána také jako roztomilý extremismus. I přes všechna nedorozumění ovšem mezi dávnými spolužáky přetrvává osobní pouto. A zdá se, že udržování a pěstování těchto vztahů může být jedním ze zdrojů situace, kdy společnost bude navzdory různicím a konfliktům zase znamenat „spolu“.

Pracovní podmínky v nejhůře placených zaměstnáních v Čechách během půl roku zkoumala publicistka Saša Uhlová. Strávila několik týdnů v nemocniční prádelně, v drůbežárně, za pokladnou nebo v třídírně odpadu. Její zkušenost se stala podkladem prožité a velmi osobní zprávy o neviditelných zaměstnancích pracujících v otřesných podmínkách. Uhlová ke svému projektu napsala sérii reportáží, které vyšly na webu Alarm. Apolena Rychlíková je upravila do dokumentárního filmu složeného ze scén natočených u Uhlové doma a z videozáznamů pořízených během její práce. Uhlová doprovází obraz čteným komentářem.