Krajinou domova

Nízký Jeseník je o polovinu nižší než sousední Hrubý Jeseník – nejvyšší hory Moravy. Rostou zde rozsáhlé bukové lesy, které krajině dlouhých hlubokých údolí propůjčují osobité kouzlo. K nezapomenutelným zážitkům patří, když z těchto lesů po letních deštích stoupá pára. Tehdy se krajina tváří jako ve středověku. K tomu přispívá i velmi zvláštní hrad Sovinec, s nejrozsáhlejším opevněním svého druhu u nás. V jednom z nízkojesenických údolí burácí snad nejkrásnější moravské vodopády. Ale dost možná jsou nejdivočejší částí této krajiny dva nenápadné vrchy, které však za sebou mají velmi bouřlivou minulost… Hrubý Jeseník se zvedá až nad horní hranici lesa. V nadmořské výšce nad 1300 m n. m. přechází les do rozvolněných horských návrší, na kterých se už žádný strom ani keř neudrží. Jsou to ostrovy unikátní jesenické tundry. Tady vidíme pozoruhodné tvary skal, modelované mrazem. A nejen to. Nalézáme vzácné rostliny, které už nikde jinde na světě nerostou. Do podoby této krajiny dramaticky zasáhla doba ledová. Učinila první z celé řady následných kroků, které z Jeseníků vytvořily jedno z přírodně nejzajímavějších a nejbohatších míst kontinentu.

České Středohoří nabízí jednu z nejfantasknějších krajinných siluet Evropy. A samotná krajina je neméně hodnotná. Kopce, které připomínají sopečné kužele, hostí vzácná stepní společenstva. Navštívíme step v časném jaru, kdy zde kvetou hlaváčky a koniklece, ale i později, kdy se holé kopce vlní ve větru. Na jedné zapomenuté mezi objevíme jednu z evropsky nejvýznamnějších populací vzácné orchideje. Stejně fascinující jako krajina přírodní, je ve Středohoří také krajina kulturní. Člověk z divočiny vytvořil zahradu. Slavkovský les je oproti Středohoří mnohem tajemnější, hlubší a také nebezpečnější. A to doslova. Možná už jste byli u některého z výronů plynů v západních Čechách. Lidé je dodnes zaměňují za bahenní sopky, ale to, co ukrývá Slavkovský les, je ještě zrádnější. Panuje tady neviditelný zabiják. Země bublá, pohupuje se, prýští z ní desítky studených i horkých pramenů. Také na rozsáhlých rašeliništích je smrt jako doma. Číhá hned při zemi, v podobě masožravých rostlin. Ještě jedno místo nesmí v příběhu o sopkách–nesopkách chybět. Tajemné dno dávno vyschlého jezera, které ani po vyschnutí nikdy nezarostlo trávou nebo čímkoli jiným.

V Litovelském Pomoraví se na řece Moravě odehrává fascinující přírodní děj. Uprostřed nížiny se náhle, z ničeho nic, začne její tok rozdvojovat, drobit na menší, souběžná koryta. Zde se jako zázrakem dochovala nejopravdovější vnitrozemská říční delta střední Evropy. Je obklopená nádhernými lužními lesy. V nich se zjara odehrává další přírodní divadlo. Les v několika etapách rozkvete souvislými koberci všelijakých květů. Pestrosti života na povrchu sekundují obyvatelé periodických tůní – podivní korýši, připomínající spíš krevety nebo trilobity. Podobně jako Morava na Hané se chovalo i Labe v Polabské nížině. Také zde byla velká vnitrozemská delta. Zbyly z ní už jen náznaky, ale ty jsou natolik pozoruhodné, že z nenápadného, až fádního Polabí dělají jednu z nejzajímavějších krajin u nás. Najdeme tady staré lužní lesy i slatinné louky plné vzácných bylin. A uvidíme největší „živou“ dunu u nás!