Through the home country (CZ)

Nízký a Hrubý Jeseník – nenápadná sopečná krajina a nejvyšší moravské hory s unikátní horskou přírodou. Podívejte se na naši zem tak, jak jste ji ještě neviděli, a užasněte nad její pestrostí a krásou. Nízký Jeseník je o polovinu nižší než sousední Hrubý Jeseník – nejvyšší hory Moravy. Rostou zde rozsáhlé bukové lesy, které krajině dlouhých hlubokých údolí propůjčují osobité kouzlo. K nezapomenutelným zážitkům patří, když z těchto lesů po letních deštích stoupá pára. Tehdy se krajina tváří jako ve středověku. K tomu přispívá i velmi zvláštní hrad Sovinec, s nejrozsáhlejším opevněním svého druhu u nás. V jednom z nízkojesenických údolí burácí snad nejkrásnější moravské vodopády. Ale dost možná jsou nejdivočejší částí této krajiny dva nenápadné vrchy, které však za sebou mají velmi bouřlivou minulost… Hrubý Jeseník se zvedá až nad horní hranici lesa. V nadmořské výšce nad 1300 m n. m. přechází les do rozvolněných horských návrší, na kterých se už žádný strom ani keř neudrží. Jsou to ostrovy unikátní jesenické tundry. Tady vidíme pozoruhodné tvary skal, modelované mrazem. A nejen to. Nalézáme vzácné rostliny, které už nikde jinde na světě nerostou. Do podoby této krajiny dramaticky zasáhla doba ledová. Učinila první z celé řady následných kroků, které z Jeseníků vytvořily jedno z přírodně nejzajímavějších a nejbohatších míst kontinentu.

České středohoří a Slavkovský les – zdaleka ne všechno, co na první pohled vypadá jako sopka, má se sopkami něco společného. Podívejte se na naši zem tak, jak jste ji ještě neviděli, a užasněte nad její pestrostí a krásou. České Středohoří nabízí jednu z nejfantasknějších krajinných siluet Evropy. A samotná krajina je neméně hodnotná. Kopce, které připomínají sopečné kužele, hostí vzácná stepní společenstva. Navštívíme step v časném jaru, kdy zde kvetou hlaváčky a koniklece, ale i později, kdy se holé kopce vlní ve větru. Na jedné zapomenuté mezi objevíme jednu z evropsky nejvýznamnějších populací vzácné orchideje. Stejně fascinující jako krajina přírodní, je ve Středohoří také krajina kulturní. Člověk z divočiny vytvořil zahradu. Slavkovský les je oproti Středohoří mnohem tajemnější, hlubší a také nebezpečnější. A to doslova. Možná už jste byli u některého z výronů plynů v západních Čechách. Lidé je dodnes zaměňují za bahenní sopky, ale to, co ukrývá Slavkovský les, je ještě zrádnější. Panuje tady neviditelný zabiják. Země bublá, pohupuje se, prýští z ní desítky studených i horkých pramenů. Také na rozsáhlých rašeliništích je smrt jako doma. Číhá hned při zemi, v podobě masožravých rostlin. Ještě jedno místo nesmí v příběhu o sopkách–nesopkách chybět. Tajemné dno dávno vyschlého jezera, které ani po vyschnutí nikdy nezarostlo trávou nebo čímkoli jiným.

Litovelské Pomoraví a Polabí – uprostřed Hané se řeka spontánně větví do mnoha ramen, zatímco Polabí už o svou „deltu“ skoro úplně přišlo. Podívejte se na naši zem tak, jak jste ji ještě neviděli, a užasněte nad její pestrostí a krásou. V Litovelském Pomoraví se na řece Moravě odehrává fascinující přírodní děj. Uprostřed nížiny se náhle, z ničeho nic, začne její tok rozdvojovat, drobit na menší, souběžná koryta. Zde se jako zázrakem dochovala nejopravdovější vnitrozemská říční delta střední Evropy. Je obklopená nádhernými lužními lesy. V nich se zjara odehrává další přírodní divadlo. Les v několika etapách rozkvete souvislými koberci všelijakých květů. Pestrosti života na povrchu sekundují obyvatelé periodických tůní – podivní korýši, připomínající spíš krevety nebo trilobity. Podobně jako Morava na Hané se chovalo i Labe v Polabské nížině. Také zde byla velká vnitrozemská delta. Zbyly z ní už jen náznaky, ale ty jsou natolik pozoruhodné, že z nenápadného, až fádního Polabí dělají jednu z nejzajímavějších krajin u nás. Najdeme tady staré lužní lesy i slatinné louky plné vzácných bylin. A uvidíme největší „živou“ dunu u nás!

Broumovsko – největší pískovcová skalní města Evropy jsou ve skutečnosti někdejším mořským dnem. Podívejte se na naši zem tak, jak jste ji ještě neviděli, a užasněte nad její pestrostí a krásou. Broumovský výběžek ukrývá největší pískovcová města kontinentu. Poprvé je uvidíme v jejich celistvosti, jako krajinnou strukturu. Pískovcové věže dosahují výšek přes sto metrů, a právě těchto sto metrů od sebe dělí dva odlišné světy: svět výslunných skalních zahrádek na vrcholcích skal – a temných, vlhkých chodeb pod nimi. Tam panují podmínky srovnatelné s krajinami polárních kruhů. Ale Broumovsko nejsou jen Adršpašsko–Teplické skály. O kus dál se krajinou táhne monumentální přírodní schod, Broumovské stěny. Je to dech beroucí hradba. Pod ní leží drsně malebná kotlina, kterou lidé protkali alejemi, prošpikovali kamennými barokními sochami a ozdobili souborem devíti velkých venkovských kostelů, které společně vytvářejí naprosto jedinečný celek.

Český kras – voda společně s vápencem vytvořily velkolepou mikrodivočinu v srdci Čech. Podívejte se na naši zem tak, jak jste ji ještě neviděli, a užasněte nad její pestrostí a krásou. Kras si zpravidla spojujeme s jeskyněmi. Ale vápenec ve spojení s vodou dokáže divy i na povrchu. Ani zde nás však nebudou zajímat ty nejtypičtější – propasti, závrty či škrapová pole. Budeme hledat výjimečnosti krasové krajiny na jejím povrchu, a to na velmi malém území jedné části Českého krasu. Mezi Karlštejnem a bájným Tetínem se Berounka zahlubuje do našeho nejmohutnějšího vápencového kaňonu. Na tomto prostoru a v jeho nedalekém okolí najdeme místa a jevy, které se skoro vymykají lidskému chápání. Potoky, které sice hloubí údolí, ale přitom se jejich dno neustále zvyšuje. Pěnovcové hrázky, které u nás jinde nenajdeme. Dvojitý skalní most, který je vidět jen z určitého úhlu. Nebo nádherná květina, která se naučila podpálit les, aby sama přežila.

Bílé Karpaty – hory s tváří anglického parku jsou nejbohatší středoevropskou lokalitou divokých orchidejí. Podívejte se na naši zem tak, jak jste ji ještě neviděli, a užasněte nad její pestrostí a krásou. Bílé Karpaty na moravsko–slovenském pomezí patří k nejvýznačnějším přírodním a kulturním krajinám starého kontinentu. Budeme sledovat dramatický příběh této krajiny, který nám odhalí příčiny toho, proč jsou tyto hory tak výjimečné. Možná leckdo ani netuší, že u nás vůbec rostou divoké orchideje. Bělokarpatské louky jsou přitom nejbohatšími orchidejovými loukami celé střední Evropy. Uvidíme mnoho z nich, a mezi nimi i jeden světový unikát! Mezi tou záplavou květů a harmonickou krajinou mineme i poslední funkční větrný mlýn svého typu u nás nebo nefalšovaný „hobitín“ z vinných sklípků.

Křivoklátsko – královské lesy jsou jedny z nejhodnotnějších lesních krajin Evropy. Ukrývají staré královské hrady. Podívejte se na naši zem tak, jak jste ji ještě neviděli, a užasněte nad její pestrostí a krásou. Křivoklátsko je v krajině střední Evropy zjevení. Z rozhodnutí prvních českých králů se tady nesměl pokácet jediný strom. Byla to jejich výsostná honitba, ve které se mohli cítit i o mnoho staletí později jako ve středověku. Až 19. století přestalo královský výnos respektovat. Potřeba dřeva byla tak silná, že nechat uprostřed Čech růst divoký prales bylo nepřijatelnou výstředností. Královský hvozd v srdci Čech byl tak rozlehlý, že i když se z něj dochoval pouhý zlomek, je to pořád ještě jeden z největších zbytků přirozených lesů středoevropské krajiny. Království černých čápů, lovících ryby a skvrnitých mloků, kteří jsou tajemnou ozdobou zdejších potoků. Uvidíme dost možná nejkrásnější lesní krajinu nejen u nás – s korunami stromů spojených navzájem kam až oko dohlédne. S botanickými zahrádkami proslulých křivoklátských „pleší“, s divoce rozeklanými skalisky a nejstaršími českými hrady.

Žďárské vrchy a Železné hory – nejzachovalejší části Vysočiny vypadají skoro pořád stejně, jako před staletími. Podívejte se na naši zem tak, jak jste ji ještě neviděli, a užasněte nad její pestrostí a krásou. Žďárské vrchy jsou nejharmoničtější částí celé Vysočiny. Jejich krajina zůstala i po 20. století víceméně taková, jaká byla před tím. Jen na jejich úpatí se v 18. stol. odehrál jeden z nejosobitějších příběhů barokní architektury v celé její historii. V krajině, kde nejsou ani žádné hrady, protože byla kolonizována, až když byl stavební boom hradů v Čechách u konce, musel být Santiniho kostel na Zelené hoře zjevením. Nahlédneme do posledního pralesa Žďárských vrchů, království sov. Poznáme fenomén vrcholových skal se záhadnými prohlubněmi na temenech a uvidíme ještě divoce meandrující říčky. Železné hory nejsou horami v pravém slova smyslu, ale v určitých ohledech si se skutečnými horami nezadají. I tady nahlédneme do pralesa, ve kterém rostou jedny z nejmohutnějších stromů u nás. Ale uvidíme také pralouky a jednu z našich krajinářsky nejpůsobivějších přehrad. V poslední epizodě seriálu se dostáváme k základnímu archetypu krajiny domova, a tou je pestrá mozaika lesů, polí, pastvin, luk, skal, rybníků, potoků a řek, vesnic a roztroušených samot.