Pan Tau svou první příhodu prožil v koprodukci Československé televize a italského producenta Carla Pontiho v roce 1966. Nikdo neví, jak se to stalo. Ani sám vítr. Jednoho krásného dne, z pohybu oblak a modrého nebe, vyčaroval dětem pro legraci Pana Tau. Kouzelného panáčka s buřinkou, černým deštníkem, oblekem s bílou květinkou v klopě, jenž se uměl zvětšovat a zmenšovat (tehdy ještě bez pomoci známého pohybu rukou), aby potěšil fantazii dětí i jejich rodičů. Jen málokdo ale Pana Tau najde, spíše ho mine, a tím ztratí svou kouzelnou vteřinu, kdy se mu mohla splnit všecka přání… Štěstí měl jednou malý kluk, který ho našel na ulici, když zrovna kráčel do hodiny klavíru, a vzal si ho s sebou. Jenže, místo aby klučina cvičil prstoklad, raději by se proháněl někde venku. Pan Tau mu jeho přání splnil a oba si pak užili mnoho legrace s atrakcemi na pouti. Chudák učitel klavíru mezitím musel řešit kalamitu s hrnečkem, který vařil a vařil…

Nikdo neví, kde se vzal, zrodil se kouzelný panáček s deštníkem a buřinkou, který se uměl zvětšovat a zmenšovat (tehdy ještě bez pomoci známého pohybu rukou), aby potěšil fantazii dětí i jejich rodičů. Jednou ho na ulici našel malý kluk, který zrovna kráčel do hodiny klavíru, a vzal si ho s sebou. Jenže kluk, místo aby cvičil prstoklad, raději by se proháněl někde venku. Pan Tau mu jeho přání splnil a oba si pak užili mnoho legrace s atrakcemi na pouti. Chudák učitel klavíru mezitím musel řešit kalamitu s hrnečkem, který vařil a vařil…