Czech Journal

Dokumentární film Víta Klusáka Dělníci bulváru proniká do světa českých celebrit a novinářů. Při práci sleduje především žurnalisty, kteří tyto celebrity vyrábějí i nesnášejí současně. Výsledkem je filmová reflexe, která záměrně není plakátovým odsudkem mediálního světa pomluv, intrik, nevěr a nemocí slavných, ale pozorovatelskou sondou tragikomického fenoménu, který jako jeden z posledních veřejně sdílených zájmů propojuje českou společnost napříč. „Píšu jen to, co moje čtenáře zajímá. A lidi chtěj jen to, co je zabalený mezi kozy a fotbal. Jsem dělník bulváru a jsem jeden z nejlepších," říká Pavel Novotný, šéfredaktor druhého nejčtenějšího bulvárního serveru v Čechách a jeden z protagonistů Klusákova dokumentu.

Dokumentární film Gadžo je jakousi „life-movie", jejímž obsahem je pokus mladého filmaře začlenit se do komunity tzv. nepřizpůsobivých občanů. Na půl roku se odstěhoval do Předlic u Ústí nad Labem, tedy do cikánského ghetta, které má tu nejhorší pověst. S kamerou namířenou na sebe se slušný Čech mezi „kopiemi Čechů" stává hlavní postavou svého filmu. Snaží se hledat odpovědi na nejrůznější otázky, které provázejí soužití dvou etnik – „bílého" a „černého". Mezi Romy nachází nakonec řadu přátel a odpovědi na vyslovené i nevyslovené otázky hledají společně.

Dokumentární film ze série Český žurnál se zabývá kauzou Opencard, v níž bylo obviněno několik úředníků pražského magistrátu z nestandardních postupů při výběrovém řízení. Pan Chytil mohl v klidu strávit posledních pár let úředníka odboru informatiky na pražském magistrátu a odejít do důchodu. Nebýt Opencard. Jedna z největších korupčních kauz v Česku míří před soud a Jiří Chytil s ní. V roli obviněných jsou úředníci. Filmová reportáž Ivo Bystřičana na pozadí osudu jednoho z nich hledá důvod, proč před soudem nestojí politici včetně Pavla Béma, Petra Hulinského či Milana Richtera. Zkoumá, proč selhává česká byrokracie v řešení složitých systémů, a pátrá po fungování mechanismu, který umožňuje korupci

Dokument reflektuje vzrušenou atmosféru dění kolem ostravského dolu Paskov, na němž jako na jednom z posledních fungujících dolů hrozí ukončení těžby. Černá Ostrava už dávno není černá – tahle část Slezska je ve skutečnosti docela hezký kus země s malebně rozmístěnými pozůstatky industriální éry, kde města mají upravená historická centra a kde už se skoro netěží. Přesto médii několik měsíců kolovaly vzrušené reportáže o plánovaném zavření dolu Paskov, vrcholícím divokou hornickou demonstrací ze 17. září. Hodilo se téma Paskova stranám jako laciné gesto v předvolebním boji, jak si myslí zdejší horníci? Zač s takovou nesmiřitelností ještě bojují, když se o definitivním ukončení těžby na Ostravsku mluví docela veřejně a když z bývalé stotisícové havířské armády zbyla dnes jen desetitisícová hrstka? Nebylo by lepší, kdyby na svůj někdejší hrdý status včas rezignovali a prostě se odebrali do nedaleké Hyundai montovat dveře k autům? Byly snad nedávné události jednou z posledních křečí, než se i zbytkové šachty změní ve skanzeny a živý havíř se stane pouhou atrakcí pro školní výlety?

O tom, jak se Chorvatsko každoročně v létě stává českou enklávou a jak na Čechy pohlížejí Chorvaté, vypráví další díl z cyklu Český žurnál. Inspirací pro nový film Filipa Remundy se stal článek „Nešťastný turista Švejk" chorvatského novináře Borise Dežuloviče. „To, že čeští turisté kloužou po zpocených podrážkách svých vietnamek ze strmých útesů, nebo že se vydávají vstříc jisté smrti, když plují širým mořem na šlapadlech, není kvůli tomu, že by se nadopovali extází. U Čechů totiž stále žije, u Chorvatů dávno mrtvý, dobrodružný duch kreslených filmů, na nichž jsme společně vyrůstali. Čechy ani v dospělosti neopouští neúnavný optimismus Pata a Mata, ani radost ze života Lolka a Bolka. Oni zkrátka nikdy nedospěli a já jim to závidím," napsal ve své úvaze. Pomůžou nám Chorvaté uvidět sami sebe bez růžových brýlí? Můžeme si z dovolené odvézt i něco jiného než opálená záda a osvěžené plíce? Co říká o Češích, že se téměř milión z nás přes prázdniny stěhuje do Chorvatska? Co o nás říká to, kde tam bydlíme, jak tam trávíme den, jak se tam oblékáme, co tam jíme, jak se tam po večerech bavíme... "Obnažený národ" je příběh lásky a nenávisti, satirou o vnímání národních stereotypů a úvahou o tom, jakou společenskou roli má moře.