Czech Journal

Filmový portrét tří sourozenců a zároveň společnosti, kterou stejně jako Hayata, Osamu a Tomia mnohé spojuje i rozděluje. Aktuální postoje aktérů se zde prolínají s příběhem rodiny i doby a jsou svědectvím o tom, jak je těžké být bratrem ve smyslu osobním i společenském. Když bratři Okamurovi odešli v dětském věku s matkou z Japonska, o nejstaršího Hayata se po dobu matčiny nemoci starala babička a Osamu s Tomiem se ocitli na necelý rok v dětském domově. Z pokračujícího příběhu jedné rodiny přitom vzešly rozdílné osudy. Politická kariéra přivedla Hayata a Tomia na opačné strany ideového spektra. Hayato zasvětil svůj život křesťanským hodnotám a hledání konsensu, Tomio „ochraňuje“ český lid před vlnou imigrantů, přinášejících „žloutenku, tuberkulózu či záškrt,“ jak sám vysvětluje v úvodu filmu. S jeho postoji se přitom ve filmu seznamujeme pouze prostřednictvím veřejných vystoupení a archivních materiálů, protože natáčení s režisérem Remundou vícekrát odmítl. Nejmladšího bratra Osamu, který se věnuje architektuře, zase potkáváme třeba na demonstraci za práva Romů. A i když se nestal profesionálním politikem, tak za politiku považuje už jen samotné chápání veřejného prostoru, v jehož rámci usiluje o rovnoprávné spolužití všech skupin obyvatel. Prolínání současných často protichůdných vizí třech bratrů s historií jejich rodiny a s postoji dalších protagonistů filmu, kteří jsou oslovení v kontextu veřejného prostoru, je konkrétním svědectvím toho, jak politickou situaci ovlivňují osobní i společenské zkušenosti. Film tak nejen naznačuje, proč se nacházíme v dnešní politické konstelaci, ale je rovněž jistou zprávou o stavu současného společenského mínění a to jak ve vztahu k jejich autoritám, tak i k občanům. Ti jsou frustrovaní z polistopadových politických garnitur, bratři si vysílají vyhrocené vzkazy přes média, žena středního věku bude místo pravicového extremismu volit Hayata, protože „nemá pupek“ nebo příznivkyně vystoupení z Evropské unie mění ve vteřině svůj náz

Ekologická esej reflektující současný stav životního prostředí v Čechách. Prostřednictvím voiceoverů dvou mimozemšťanů zjišťujeme, jak jsme na tom s vodou, s obnovitelnými zdroji, se zemědělstvím, se znečišťováním přírody a se životem vůbec. Zpráva návštěvníka z jiné planety je šokující: už se na Zemi nikdy nevrátí, protože prostě nebude kam. Jediný pozitivní závěr z jeho pozorování je, že Češi jsou dobří houbaři…

Šestadvacetiletá influencerka a módní novinářka bosenského původu Sandra Kisič se na pozvání české neziskovky vypravila do Ugandy, aby na vlastní oči viděla, jak se afričtí domorodci potýkají ve své krajině s následky globálních klimatických změn. Ve městě Kabale a jeho okolí strávila deset dní. Společnost jí kromě místních obyvatel dělala holandská dobrovolnice, která je už na své několikáté misi a zasvěcuje Sandru do zvyklostí a pravidel misijních praktik. Sandra, z Česka a z Prahy zvyklá na komfortní život, se poprvé v životě setkává s chudobou a technologickou zaostalostí. Režisér Filip Remunda jako nestranný pozorovatel zachycuje střetávání navenek vzdálených, ale tváří v tvář výzvám globálního charakteru rovnocenných světů, a přináší svědectví o tom, jak se mnohdy idealistické představy o životě jiných komunit mění v tvrdou a drsnou realitu.

Vlastní bydlení je významným krokem k samostatnému životu. Jakou ale mají dnes mladí lidé šanci odpoutat se od rodičů? Dokument Barbory Chalupové zkoumá aktuální možnosti vlastního bydlení mladých lidí v Česku, kteří se rozhodli nebydlet již u rodičů a postavit se na vlastní nohy. Sám název je pro film klíčový – jednak představuje reality jako objekty k bydlení, naznačuje i použitou metodu reality show formou účelově pro film vytvořené stolní hry Reality. Ta spočívá v tom, a odtud se odvíjí i příběh filmu, že tři účastníci hry – sama autorka a její dva přátelé – si losují jednotlivé možnosti bydlení a podle toho, jaký los na koho padne, vydává se do „reality“ zkoumat možnosti, které se nabízejí. Prošetří tak nájemné bydlení, podnájmy, byty v osobním vlastnictví, sdílené bydlení, ale ukazuje se, že pro současného mladého člověka není vůbec jednoduché bydlet ve vlastním nebo v nějakém levnějším objektu. Jsme zkrátka v rukou developerů, bank a kšeftmanů s byty.

Časosběrný dokument o české umělecké skupině Ztohoven a ruské Vojně v průběhu dvou let po iniciační akci vyvěšení obřích červených trenýrek na Pražském hradě. Dvacátého září 2015 zavlály nad Pražským hradem na místo prezidentské standarty obří rudé trenýrky. Jak se později ukázalo, vyvěsili je tam v rámci svého projektu „Prezidentovo špinavé prádlo“ členové umělecké skupiny Ztohoven. Záběry s kominíky lezoucími po střeše a vyměňujícími vlajku, stejně jako záběry pořízené technologií GoPro na samotné střeše sídla českých králů, brzy zaplnily nejen český mediální prostor a mluvčí prezidenta celou akci prohlásil za důkaz „fašizace pražské kavárny“. Následně Správa Pražského hradu zažalovala účastníky projektu a rozeběhl se soud, ve kterém mj. stát požadoval odškodné za „újmu na svém soukromí“. Členové skupiny o víkendu před ním standartu rozřezali a v rámci dalšího projektu nazvaného „Decentralizace moci“ jednotlivé kousky rozdali občanům spolu s určitými sumami digitální měny Bitcoin. A k soudu se dostavili v čamarách, které upomínaly na akce Omladiny na konci 19. století. Petra Nesvačilová sledovala přípravy tří členů skupiny na soud, samotné soudní přelíčení i přípravu projektu „Decentralizace moci“. Získala od skupiny Ztohoven i tajné materiály z vyvěšování červených trenek na Pražský hrad a ukrytí standarty. Zajímavou částí dokumentu je potom situace kolem členů umělecky-diverzní ruské skupiny Vojna, kteří jsou hledáni Interpolem, a kteří se v České republice ukrývali. I za pomoci členů skupiny Ztohoven. V prvních počátcích je skupina Ztohoven vnímala jako příjezd Rolling Stones. Starali se o ně, ukrývali je ve svých bytech, kupovali dětské pleny, a mezitím s nimi probíhal soud ohledně vyvěšení trenýrek na Pražský hrad. 18. září 2016 byl Oleg Vorotnikov zadržen v Karlíně českou policií a následně po propuštění skupinu Ztohoven kritizoval. Jak se liší Vojna od Ztohoven? A proč skupina Ztohoven Vojně pomáhala? Co je vedlo k tomu opět riskovat? Mají členové Ztohoven

Dokumentární film zaznamenává rodinnou pandemickou „reality show“, v níž jde o pokus poznat do detailu život slepic, zachráněných z velkochovu a adaptovaných zpět do venkovského života, na „vlastní dvorek“, a to vše za času koronaviru… Film začal vznikat během koronavirové krize, kdy se autoři filmu se svými třemi dětmi uchýlili na chalupu v Pošumaví. Při surfování na internetu děti narazí i na záběry z Wuchanského tržiště. Jsou šokovány, když vidí přeplněné klece plné koček a psů určených na porážku; kamera brouzdá tržištěm dál a objevuje rozporcované hady, krysy a další divoká zvířata včetně netopýrů. Z dalšího videa se děti dozvídají, že se koronavirus údajně rozšířil na tomto tržišti z divokých zvířat na lidi. Úvahy o vztahu lidí a zvířat je dovedou až k rozhodnutí chovat na chalupě slepice, podobně jako jejich místní sousedé. Rodiče koupí každému slepici z klecového chovu. Slepice jsou zubožené, vypadají jinak než slepice u sousedů na zahrádce. Děti zjišťují, proč tomu tak je. Dozvídají se detaily ze života slepic v klecích. Jejich otázky nepostrádají dětskou naivitu, o to víc jsou však naléhavé. Vycházíme z toho, že v době, kdy jde o život lidem, se dostávají práva zvířat do stínu. To však děti nezajímá a na základě příběhu svých slepic se chtějí dovědět víc o tom, proč se lidé na světě chovají ke zvířatům tak bezohledně. Den za dnem se děti učí o slepice starat, čerpají rady zkušených chovatelů ze sousedství. I s nimi se baví o vztahu člověka a zvířat. Je to dobrá příležitost zamyslet se nad rozdílem chovu hospodářských zvířat na vesnických dvorcích a velkochovech. V souvislosti s tím se čerství chovatelé slepic seznamují s politiky, kteří řeší zákon o zákazu klecových chovů slepic v Česku. Dokument je výjimečný tím, že společenské a ekologické téma zkoumá dětským pohledem, který je nejen emotivní, ale až překvapivě logický. Zachráněné slepice se na zahradě dětí mezitím zabydlely, dorůstá jim peří, začínají opět snášet vejce. V září začíná nový školní rok, d