Through the home country (CZ)

Česká republika je bohatá na množství rozsáhlých pískovcových skalních měst. Čtyři největší už jsme navštívili v minulých dílech – Broumovsko, České Švýcarsko (Labské pískovce), Český ráj a Kokořínsko. V úvodním dílu třetí série uvidíme nejen pátou nejrozsáhlejší skalní oblast u nás – tzv. Maštale, ale i jiná místa skalní krajiny, a nejen té pískovcové. Velkou pozornost zaslouží fenomén žulových skal Středočeského plutonu, unikátní skalní viklany Blatenska nebo Vlčí rokle v Posázaví, s obřími balvany v korytě potoka. Navštívíme mnoho dalších skalních lokalit, také náš nejvyvinutější skalnatý terén – vrch Bořeň. Jde o, svého druhu, největší skalní těleso celé Evropy!

Jejich názvy nám často ani nic neřeknou – Svitavská, Vlašimská, Podbeskydská… Přitom patří pahorkatiny k nejběžnějším typům naší krajiny a můžeme v nich objevit místa, která by směle mohla být v nějakém národním parku nebo CHKO. Například nejvýraznější kuesta ČR Hřebeč – je úžasným lesním královstvím, stejně jako nedaleké bučiny Psí kuchyně. Krajinářsky půvabné jsou také Palkovické hůrky se zříceninou hradu Hukvaldy anebo bájný Blaník s harmonickou krajinou rybníků, polí, pastvin a lesů.

Ať chceme nebo ne, patří velké přehradní nádrže k nejviditelnějším a často také nejoblíbenějším zásahům člověka do krajiny. Některé krajině prokazatelně a očividně uškodily, a škodí jí dál – např. Nové Mlýny na jižní Moravě nahradily pestrý lužní svět, který by dnes neměl obdobu v celé Evropě, a v důsledku jejich napuštění usychají i zbylé luhy dál po proudu. Vltavská kaskáda zatopila prakticky celé údolí Vltavy – nejdelší a zřejmě i nejkrásnější u nás. Ale i tyto přehrady mají dnes svou krajinářskou hodnotu, stejně jako mnohé další. Uvidíme několik velkých i menších přehrad v Čechách i na Moravě a budeme hledat místa, která jsou i díky nim výjimečná.

Řeky vždy byly jedním z nejoblíbenějších prvků krajiny. Říční údolí patřila k jejím typickým tvářím, ale mnoho jich zatopily přehrady. Zaměříme se na známé i méně známé řeky a říčky, které jsou krajinářsky výrazné. Vydáme se tak k Sázavě, známé svojí historií trampingu a vodáctví či k Orlici, které se pro množství hradů a zámků na jejich březích přezdívá „česká Loira“. Prohlédneme si ale i mnohem menší toky – Liběchovku s Pšovkou, Výrovku nebo Brtnici. Zvláštní pozornost věnujeme Blanici.

Lesy porůstají zhruba třetinu naší krajiny, ale lesy přirozené a přírodě blízké z toho zaujímají jen nepatrnou část. Většinu našich lesů představují smrkové monokultury, které však do naší krajiny nepatří. Odmítá-li to pochopit lesník, přichází ke slovu kůrovec. V současné době se v důsledku největší kůrovcové kalamity v historii českého lesnictví dramaticky mění vzhled i rozloha našich lesů. Nemusí to ovšem být pouhý zmar, naopak – můžeme získat mnohem více, než ztratit – pokud se poučíme ze svých chyb. Navštívíme proto oblasti, které sice nepožívají výhod státní ochrany přírody, ale přesto na nich rostou zdravé a přírodně cenné lesy. Patří k nim některé části Javorníků a Beskyd, hluboké lesy Svratecka a především nevelké, ale jedinečné pohoří – moravské Chřiby.

Středoevropské stepi se u nás nejlépe vyvinuly na jižní Moravě. Královnou našich stepních krajin je samozřejmě Pálava, kam se nakrátko v tomto dílu vrátíme. Ale hlavní pozornost věnujeme stepním lokalitám v jejím širokém okolí. Především pak krajině, které fotografové přezdívají „Moravské Toskánsko“. V okolí Kurdějova je krajina prakticky jenom stepní a lesostepní. Je vázaná na tradiční hospodaření. Jednu z nejvýznamnějších přírodních rezervací u nás rovněž představuje step, konkrétně Pouzdřanská. Na ní se vyvinula vzácná společenstva se „stepními běžci“ katrány a několika druhy kavylů.

I když se některé vojenské újezdy v posledních letech zrušily nebo se zmenšila jejich rozloha, pořád jsou v ČR rozsáhlé kusy krajiny, kam mohou jen vojáci. Zpravidla se v nich díky zvláštnímu režimu vojenských újezdů udržela do značné míry původní příroda, i když naopak obce a památky uvnitř vojenských újezdů byly zpravidla srovnány se zemí. V okolí Boletic v jižních Čechách rostou poslední souvislé jedliny v naší zemi. Navštívíme v takovém rozsahu úplně poprvé veřejnosti utajovanou část Šumavy. Nádherná krajina. Vojenský újezd Hradiště je sice také v horách, ale připadáme si v něm spíš jako někde v Itálii než v Čechách. Jsou to krajiny, které vesměs unikly masivnímu odvodňování melioracemi, a tak si uchovávají přirozený vodní režim, jaký měly před dramatickými změnami, které naši krajinu postihují od padesátých let bohužel až do současnosti.

Jsou vyšší než pahorkatiny, ale nižší než hory – z obojího si však vzaly to nejlepší: pěstěnou kulturní krajinu i spontánnost stále ještě divoké přírody. Zaměříme se na některé výrazné části Českomoravské vrchoviny – třeba Křemešnickou vrchovinu – ale největší pozornost věnujeme přehlížené Hornosvratecké vrchovině. Ta je díky zachovalosti přirozených lesů u nás unikátní – stejně jako svými kulturními památkami. Hradem Pernštejnem počínaje a krytými lávkami a mostky, přemosťujícími Svratku a její přítoky, konče. Nejzachovalejší partie této vrchoviny v okolí Nedvědic vykazují parametry velkoplošných chráněných území.

Jsou vyšší než vrchoviny, ale horní hranici lesa nepřekonají. V tomto dílu zavítáme například do Orlických hor, které si místy uchovaly svůj přirozený charakter s horskými bučinami. Velkou pozornost věnujeme zatím naší nejmladší CHKO – Brdům. Jedná se o horskou krajinu nedaleko za Prahou, která v mnohém připomíná Šumavu. Do nedávna to byl veřejnosti nepřístupný vojenský prostor. Na někdejších dopadových plochách se rozvinula unikátní společenstva vřesovišť, která přírodě v době květu propůjčí nezvyklou růžovou barvu. Budeme ale také hledat naše nejníže položené vysokohorské bezlesí – na Lysé hoře v Beskydech nebo na svérázném Ještědu. Mimo to navštívíme i mnohem méně známá pohoří, například Javoří hory s nálezy zkamenělého dřeva.

V závěrečném dílu Krajinou domova se zaměříme na dva krajinné archetypy, které pronikly i do klasické hudby, výtvarného umění, národních pohádek či filmů. Luhy a háje nejvíce symbolizovaly českou krajinu ještě před několika desetiletími. Potom se však zásadním způsobem změnil způsob, jakým jsme v krajině hospodařili. Socialistické hospodaření ji od základu přeměnilo a příroda výrazně zchudla. Ale ani nový režim po roce 1989 mnohokrát nedokázal její hodnoty ochránit a staré chyby napravit. Přesto stále žijeme v zemi s naprosto výjimečným krajinným potenciálem. V epicky pojatém závěru celého projektu zrekapitulujeme velkou část navštívených lokalit, abychom znovu viděli, že žijeme v naprosto jedinečném prostoru – v krajině domova.

V druhé polovině 20. století doznala naše krajina značných negativních změn. Jiný styl hospodaření i přístupu k ní způsobil, že dramaticky zchudla. Přírodně, kulturně i krajinářsky – na první pohled. Přesto však mnohé z těchto změn nejsou nevratné. Co můžeme udělat pro její obnovu? A proč bychom o to měli vůbec stát, co nám to přinese? Ve speciálním dílu Krajinou domova zavítáme na konkrétní lokality, které se již podařilo ozdravit.